Mgr. Pavel Vrbík
Lysolaje
Praha 6
Czech Republic
IČ 02189518
604 4737 81
Jmenuji se Pavel Vrbík, přátelé mi často říkají Pavlíku a v jižních zemích jsem prostě Pavlito.
Moje přezdívka je Indián, a tak vzniklo celé moje jméno – Pavlík Vrbík Indián.
Pocházím z Vojnic u Olomouce. Musíte mít opravdu podrobnou mapu, abyste našli tuto „obydlenou zatáčku“ v poli. Postupem času se mi ale domovem stalo několik zemí a měst, proto říkám, že jsem z Olomouce a okolí. A tím okolím myslím celý svět.
Mojí nejoblíbenější zemí je tahle planeta – domov je tam, kde právě jsem, tam, kde právě usínám.
Moje cesta průvodce do AV ČR a zpět
Od roku 2008 jsem měl tu čest být průvodcem pro brněnskou cestovní kancelář Alpina, kde jsem se specializoval především na bikové akce na Balkáně. Největší radost mi však přinášely cykloexpedice, které se postupně staly základem pro další klasické cyklozájezdy s ubytováním. Tuto zkušenost jsem sdílel v rozhovoru pro Český rozhlas Olomouc.
V roce 2013 jsem se pokusil o průkopnický zájezd na koloběžkách v rámci cyklistického zájezdu ve spolupráci s Yedoo, který se však nakonec neuskutečnil. O něco později jsem své ambice naplnil při spoluzaložení půjčovny a prodejny koloběžek RideOn, kterou jsme budovali během mého bakalářského studia rekreologie na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Po opuštění projektu RideOn jsem se i nadále účastnil cyklistických zájezdů na koloběžkách pro CK Alpina, a to jako průvodce, tak i jako klient. Mezi nezapomenutelné zážitky patří náročné výpravy na Korsice a v Norsku, kde jsem objevoval krásy těchto destinací na koloběžce.
Mimo Evropu jsem měl možnost vést průvodcovské akce v Barmě. V letech 2012–2013 jsem vedl poznávací a cykloexpediční zájezdy, a po několikaleté pauze jsem se vrátil do milované Barmy až v roce 2018. Tentokrát jsem prozkoumával nově zpřístupněné oblasti, a to jak na kole, tak i na koloběžce.
Moje profesní cesta byla vždy pestrá. Prošel jsem si klasickou strojařinou, výrobou vrtulníku, technickými výškovými pracemi i životem v Londýně – až se všechny zkušenosti postupně propojily. V letech 2020-203 jsem se naplno věnoval práci technika aerosolové instrumentace pro Ústav chemických procesů Akademie věd ČR. Byla to časově náročná etapa, která mi přinesla velké profesní i lidské uspokojení. Měl jsem možnost rozvíjet své technické dovednosti a podílet se na vědeckém výzkumu, což bylo důvodem, proč jsem v této době neprůvodcoval. Za cennou profesní i studijní etapu považuji také možnost propojit výzkumně-technické zkušenosti z Akademie věd ČR s dlouholetou praxí v outdoorovém prostředí v rámci multioborové absolventské stáže na Agricultural University of Iceland, kde jsem měl příležitost působit v mezinárodním akademickém prostředí a dále rozvíjet své mezioborové přesahy.
Zpětně ale vnímám, že právě tato pauza od průvodcování mi přinesla novou chuť i radost z návratu do hor. A to ve chvíli, kdy jsem dostal nabídku vést zimní přechod v pro mě neznámé Severní Makedonie. Myslel jsem si, že mě Balkán už ničím nepřekvapí… ale spletl jsem se. Na jaře jsem se proto rozhodl vrátit na letní přechod přes Šar planinu, s výstupem na Golem Korab a Pelister. Krásy místních hor, jezer a řek mě doslova uchvátily. Přidejte k tomu vynikající kuchyni a směsici kultur, národností i náboženství – a vznikne destinace, která si vás získá. Od té doby se Severní Makedonie stala mojí nejoblíbenější balkánskou destinací.
Dnes se průvodcovské činnosti věnuji již jen okrajově, během letní sezóny vedu 1-2 přechody na těžko, a v zimě se zaměřuji na přechody na sněžnicích. Pokud je ještě čas a chut, přidávám se v rámci své dovolené na cyklozájezd na koloběžce, tentokrát spíše jako klient.
Expedice jako škola života i studijní téma
Díky dlouhodobému zájmu o outdoorové aktivity a několikaleté průvodcovské praxi jsem vystudoval magisterský obor Rekreologie na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Tento obor vnímám nejen jako vzdělání, ale jako přirozenou součást svého života i profesního směřování. Rekreologie pro mě představuje harmonické propojení pohybových aktivit, rozvoje mysli a poznání duše na různých úrovních vědomí. Vnímám ji jako komplexní přístup k člověku, který propojuje tělo, psychiku i vnitřní potenciál. Věřím, že rovnováha mezi tělesnou a duševní aktivitou je klíčovým předpokladem dlouhodobého zdraví, odolnosti a celkové životní pohody.
Zkušenosti z expediční cykloturistiky se staly tématem mé bakalářské práce. Tento fenomén vnímám jako silný nástroj formování osobnosti a sociálního rozvoje, protože intenzivní prožitky v nových podmínkách vedou k sebereflexi, změně vnitřního nastavení a rozvoji nových kompetencí. Expediční cykloturistika kombinuje fyzicky náročnou aktivitu s poznáváním sociokulturního prostředí nových destinací. Přirozeně tak posouvá účastníka za hranice komfortní zóny, kde se člověk učí adaptaci, překonávání limitů a práci se sebou samým.
Tato kombinace náročnosti na úrovni těla i mysli je podle mého názoru velmi efektivním nástrojem osobnostního růstu. Účastníci procházejí nejen fyzickým rozvojem, ale také psychosociální proměnou, která často souvisí se změnou vnitřního paradigmatu jedince – tedy proměnou toho, jak člověk vnímá sebe, svět a vlastní možnosti. Z pohledu rekreologie jde o zkušenost, která může posilovat odolnost, seberegulaci, sebedůvěru a celkovou životní kompetenci. V ideálním případě otevírá cestu k seberealizaci a funkčnímu vztahu k sobě, k okolí i k vlastnímu naplnění – a někdy i identifikaci osobního poslání. Právě tento princip propojení těla, mysli a duše v procesu seberealizace se stal základem myšlenky „PunkyBike“, kterou jsem se snažil realizovat nejen jako průvodce, ale také v každodenním životě.
Aktuálně tento přístup a průvodcovskou zkušenost přirozeně propojuji i se svou současnou činností – konzultacemi toxických vztahových vzorců pod záštitou projektu "PRAVDA PRAVDOUCÍ". Protože ať už člověk prochází neznámou krajinou venku, nebo vnitřní krajinou vlastních vztahů, princip zůstává podobný: identifikovat, kde jsem, kam a s kým jdu, překonat cestou výzvy a najít si cestu zpět - k sobě.
A Rekre není sranda, je to p o s l á n í :-)
Hledání smyslu a osobní transformace
Další klíčovou součástí mého života, která úzce souvisí s mým studiem i životními zkušenostmi, byla dlouhodobá snaha pochopit podstatu lidského bytí, smysl života a vlastní osobní poslání. Několik let jsem cestoval po meditačních centrech, komunitách, klášterech a seminářích, kde jsem hledal odpovědi na otázky, které běžný život často nenabízí.
Během těchto let jsem se setkal s mnoha inspirativními osobnostmi ze spirituálního a seberozvojového prostředí, ale také s lidmi, jejichž přístupy byly manipulativní nebo postavené na iluzi vlastní výjimečnosti. Postupně jsem začal chápat, že i tento svět může být velmi toxický – jen je často maskovaný „vyšší pravdou“. Silným momentem pro mě bylo například stavění Okořského medicine wheelu s Royem Littlesunem, stařešinou kmene Hopi. Později jsem byl pozván i do jeho komunity v Arizoně, kde jsem prožil zkušenosti, které dále zásadně rozšířily moje vnímání reality, lidské psychiky i tenké hranice mezi tím, čemu lidé říkají bílá a černá magie.
Kolem roku 2012 jsem procházel obdobím výrazného zklamání. Vnímal jsem, jak snadno se v těchto komunitách šíří vykonstruované a zavádějící informace, například kolem konce mayského kalendáře, a jak rychle může člověk ztratit kontakt s realitou, pokud se příliš upne na rádoby duchovní identitu. Až během pandemie COVID-19 jsem si definitivně uvědomil, že tato etapa mého života se uzavírá. Začal jsem jasně vidět, že iluze spirituálního ega často vzniká z emoční deprivace, traumatu a vnitřního chaosu. Může člověku dočasně dávat fiktivní smysl a směr, ale zároveň ho odvádí od reality a života jako celku. Tento princip jsem zažil v několika komunitách – a částečně i sám u sebe.
Klíčovým zlomem pro mě byla intenzivní zkušenost na konci roku 2018, která pro mě představovala extrémní konfrontaci s temnými stránkami lidské psychiky, vztahové manipulace a vlastní závislosti na iluzi, často označované jako „Twinflame 11:11“ (viz další kapitola). Tehdy jsem pochopil, že některé vztahy nejsou láska, ale psychospirituální past – a že jedinou cestou ven je pravda, mentální disciplína a návrat k vlastní integritě.
Z této zkušenosti vyšla hluboká katarze a nutný návrat k vlastní podstatě – k tomu, co bych nazval přirozenou kvalitou duše, která stojí nad koncepty, iluzemi a nálepkami. Naučila mě pracovat s vlastním stínem, měnit osobní paradigmata a přestat hledat „pravdu a záchranu venku“. Postupně jsem pochopil, že skutečná transformace není v ideologiích ani v rituálech, ale ve vlastním charakteru, pravdivosti a schopnosti nést vlastní život.
Od té doby vím, že je čas přestat trpět a začít žít – a že je to otázka rozhodnutí. Tento princip se promítl do všech oblastí mého života: do vztahů, práce i sebehodnoty, která postupně rostla. A stal se základem toho, jak dnes přemýšlím, jak žiju a kam směřuju.
Twinflame: duchovní zkušenost, nebo toxická iluze?
Ať může můj příběh s Dvojplamenem (Twinflame) znít pro někoho scestně nebo nereálně, každý, kdo podobnou zkušenost zažil – byť jen krátce – ví, že některé prožitky jsou natolik intenzivní, že je nelze jednoduše vysvětlit běžnou logikou. Telepatie, hluboké vhledy do vlastní duše, konstantní synchronicity v symbolech a číslech, změněné stavy vědomí, tantrické propojení, pocity posvátnosti… a zároveň nejhlubšího pekla. To vše může působit jako něco „vyššího“, osudového a transformačního. A právě proto je tato zkušenost tak silná – a zároveň nepochopitelná i nebezpečná.
Když jsem tímto procesem procházel na konci roku 2018, dlouho jsem hledal odpovědi ve spirituálním světě. Setkal jsem se s lidmi, kteří tvrdili, že rozumí karmě, reinkarnacím, osudu i „vyšším plánům duše“. Přesto mi nikdo nedokázal dát jasné odpovědi. Často jsem se setkával s mlžením, vyhýbáním nebo přímo se lží. Postupně jsem začal chápat, že mnoho těchto lidí ve skutečnosti nemá kompetenci – jen roli, masku a ego živené těmi, kdo hledají pomoc. Právě to ve mně posílilo vlastní intuici a přístup.
Místo dalšího hledání „pravdy“ v lidech a výkladech o Twinflame jsem začal hledat pravdu ve své vlastní zkušenosti. V tom, co je ověřitelné. V tom, co má reálný dopad. V tom, co člověka osvobozuje – nebo ničí. A právě to bylo záchranné rozhodnutí. Z posledních zbytků důstojnosti jsem dokázal říct definitivní NE a tuto toxickou vazbu odstřihnout. Psal se začátek roku 2019. Byla to obrovská úleva začít znovu žít, ale zároveň jsem věděl, že ještě nechápu podstatu celé hry!
Následujících více než sedm let jsem se vědomě zaměřil na profesní a osobní rozvoj, studium i průvodcovskou cestu. Nejdůležitějším aspektem však bylo vybudování sebehodnoty. Až když jsem si dovolil skutečně přitáhnout partnerku – spřízněnou duši – na přelomu let 2025/2026, přišla další zkušenost. Opět se objevila dynamika Twinflame: euforie, intenzita, pocit dokonalého propojení… a následně odpojení, ignorace, lži, využívání a nevěra. Rozdíl byl tentokrát v jednom: už jsem věděl, co se děje.
Už mě nezajímala euforie vznikající z polopravd a iluzí. Moje sebehodnota už nemusela bojovat o lásku ani o potvrzení. A právě v tu chvíli se iluze rozplynula. Její síla pominula, protože jsem viděl, že láska ani charakter nejsou v činech – jen ve slovech. A můj vnitřní pocit z této vazby byla jen zoufalost, kterou jsem neměl důvod akceptovat.
A tím se uzavřel příběh, který ve skutečnosti začal mnohem dřív – už v dětství.
Dnes už tuto „Twinflame“ zkušenost nevnímám jako duchovní příběh, ale jako mnohem jednodušší vysvětlení – a tím i řešení. Velmi často totiž nejde o osudovou lásku, ale o psychospirituální past, která se tváří jako láska, zatímco ve skutečnosti jde o extrémně návykovou vazbu založenou na iluzi, nedostupnosti, manipulaci a emočním vyčerpání, korelující s naším dětctvím.
Pro člověka, který to prožívá, to může být doslova očistec. Peklo na zemi – někdy vnímané až jako boj s démony. Takový vztah dokáže člověka pohltit a zničit ve snaze dosáhnout nedosažitelného. A právě proto je tak těžké odejít.
Jak z toho ven: Bod zlomu při odhalení mechanismu „kouzla“
Zveřejněním tohoto tématu nechci tento „osudový koncept“ ani glorifikovat, ani bagatelizovat. Osudový i transformační určitě je – sám jsem si tím prošel. Právě proto mohu nabídnout pochopení lidem, kteří hledají cestu ven. Protože ono to často opravdu šílené je – dokud si člověk nevšimne určité dynamiky vztahu, která je dnes už dobře popsaná.
Typicky jde o model:
giver × taker
(nebo také chaser × runner)
Obě strany jsou řízené traumatem. Jeden dává lásku, čas, energii a sebe sama na úkor sebeúcty, protože věří, že si tím konečně zaslouží přijetí, uznání a naplnění, které v dětctví ani později nedostal. Druhý tuto lásku přijímá, ale kvůli vlastnímu traumatu není emočně skutečně zainteresovaný, jelikož se emočně nechce vázat díky svému traumatu z dětctví. Nemiluje člověka – miluje jeho pozornost, energii a sílu vydržet i to, co je nedůstojné. Vzniká vztahová hra, ve které jeden potřebuje to, co mu druhý nikdy nemůže dát. Když jeden začne odcházet, druhý často investuje víc – protože nechce ztratit kontrolu nad energií, která je pro něj vším, ani iluzi, že jednou dosáhne naplnění svého vnitřního prázdna.
A pokud v tom někdo právě žije, nejdůležitější otázka nezní:
„Je to Twinflame?“
Nejdůležitější otázka zní:
„Osvobozuje mě to, nebo mě to fakticky ničí?“
Skutečnou odpověď nedostanete z výkladů ani z teorií. Dostanete ji z činů druhého člověka – a z pocitu, který ve vás jeho činy vyvolávají. Protože láska je pravda. A pravda je láska. Obsahují klid, mír, důstojnost, důvěru a prosperitu.
Toxický vztah nemá ani lásku, ani pravdu. Má jen krátkodobé ochutnávky souznění, které vytváří naději naději, že jednou přijde plná verze. Ta však není možná. A právě zde se láme celý „mechanismus kouzla“ - ve chvíli, kdy člověk přestane věřit slovům a začne vnímat realitu činů a svojí dustojnost a hodnotu, která zde hraje největší roli!
Téma Twinflame a toxických vazeb dnes rozebírám podrobněji v projektu PRAVDA PRAVDOUCÍ, který vznikl právě z této zkušenosti – a z potřeby dát lidem mapu, jak z podobných iluzí ven.